Říká se tomu přirozený vývin, každý se vyvíjíme. Celý život. A někam směřujeme. Ale abychom mohli někam směřovat, musíme se nejdříve naučit chodit. Kdy je ten "správný čas"?
S narozením dítěte zjistíte, kolik se toho to malý stvoření musí naučit. Pokud dítě nemáte, podle mě to prostě nevidíte. Neumíme ocenit tu starost rodičů. (Že někdy přehnanou, už je detail). Nevidíme ty starosti, který s námi museli mít, kolik nás toho museli naučit, kolik úsilí je to stálo. Začíná to už samotným narozením, kdy se to malý miminko musí naučit dýchat na vzduchu. A končí to - bůhvíčím.
Znáte tu hlášku: "Jako dítě jsem věřil spoustě různých blbostí. Třeba, že až mi bude osmnáct, máma mi nebude moct říkat, co mám dělat."
Řeknu vám, je to totální blbost. Ale logicky, vím to až teď. Je jasný, že ikdyž Izině bude osmnáct, budu ji rozhodně kecat do života. Proč? Protože jsem její matka a protože mám na to právo.
Ale abych se vrátila k tématu. Chci tu psát o tom, kdy ty malý človíčkové začnou chodit. Jak všichni víme, každý člověk, dítě, zvíře je jiné. Takže i děti se nemohou srovnávat. A taky to dělat nechci. Chci vám jen nastínit, kdy to začalo u nás.
Od narození byla strašně šikovná. Spala celou noc, nebudila se hlady - uměla se nasytit tak, aby se nebudila, první jídlo smlsla jak malinu a to ji taky drží do teď, překulila se ve 3 měsících, batolit se začala kolem půl roku, a pak kolem 8.měsíce se postavila a začala pomalu ťapat kolem nábytku.
Říkáte si "HURÁ", protože každou chvilku začne chodit sama a bude to juchů a konečně zahodíte kočárek a budete spolu chodit za ručičku a bude to bájo. Jenže tak to jaksi (většinou) není.
Po pravdě už jsme byli trošku nervózní, protože od toho 8.měsíce se moc nezměnilo. Stále "chodila" kolem nábytku a ne a ne se pustit. Říká se, že dokud dítě samo nechodí, neměli byste ho chytat za ručičky a chodit s ním, ale tak nějak na to co by se mělo a nemělo kašleme. Takže jsme s ní chodili, ale sama stále nic.
Kolem roku, už to začalo být divný, ale nechávali jsme ji čas, protože dítě nemůžete do ničeho nutit. Každé si na to přijde samo, není kam spěchat.
No a teď? Bože. Kéž by se zase jen plazila. Kéž by zas jen lezla po čtyřech. Protože lidi, to je fakt masakr. Ano, máte z toho nehoráznou radost, protože se zase posunula doslova o krok vpřed.
Ale všechno, co jste si malovali - procházky za ručičku, vyhozený kočárek. To je jen iluze. Ve skutečnosti to vypadá tak, že jdete a někde deset kilometrů je vaše dítě, který zrovna našlo vajgl, kus klacku, který musí prozkoumat ze všech stran, kamínek, který se snaží strčit do boty.
A abyste se někam - opravdu někam dostali - tak ten kočár stejně mít musíte. Ale dítě v něm řve, protože proč by mělo zase zpět do kočáru, když už umí chodit žejo. Takže pořád dokola vysvětlujete, že jen kousek popojedete a že za chvilku zase půjde po svých.
Ale všechno, co jste si malovali - procházky za ručičku, vyhozený kočárek. To je jen iluze. Ve skutečnosti to vypadá tak, že jdete a někde deset kilometrů je vaše dítě, který zrovna našlo vajgl, kus klacku, který musí prozkoumat ze všech stran, kamínek, který se snaží strčit do boty.
A abyste se někam - opravdu někam dostali - tak ten kočár stejně mít musíte. Ale dítě v něm řve, protože proč by mělo zase zpět do kočáru, když už umí chodit žejo. Takže pořád dokola vysvětlujete, že jen kousek popojedete a že za chvilku zase půjde po svých.
Pak je to ale taky obráceně. Jdete a dítě je deset kilometrů před vámi a ukazuje vám směr, kterým si představuje, že půjdete. Přitom vy chcete jít úplně na druhou stranu, někam, kde je to dost nudný a vy si doufáte, že dítě to tam bude nudit a dobrovolně sedne do kočáru. Ale.. to je taky iluze. Dítě udává směr. A to ve všem.
Tak. Hodně štěstí a trpělivosti.
Pokud možno pěkný konec víkendu a úspěšný start do nového týdne! Přeje věčně udýchaná a uběhaná
Terez
Žádné komentáře:
Okomentovat