Každý z nás, každý den, prochází změnou. Ať už se jedná o dobrou změnu či o špatnou, odrazí se to i na okolí. Moje dcera zrovna prochází změnou ve vývoji - a konkrétně v chování!
Je jasné, že každý z nás už od ranného dětství prochází kdovíjakými změnami. Logicky. Člověk se vyvíjí, učí se novým věcem. Učí se žít v tomto světě, a aby přežil, musí jít občas tak říkajíc přes mrtvoly. A zřejmě v tomto stádiu se teď zastavila Izina.
Je to vůbec možný v 16 měsících? Vlastně proč ne. Zkouší, co vydržíme. A upřímně, já moc ne. Už jsem si zvykla na noční/ranní vstávání, na pokakaný plíny, na odpor k jídlu, na drobky všude po bytě, na neustálý zvuk pračky, na otisknutý a počmáraný zdi, na poházený oblečení ze skříně atd.
Je to vůbec možný v 16 měsících? Vlastně proč ne. Zkouší, co vydržíme. A upřímně, já moc ne. Už jsem si zvykla na noční/ranní vstávání, na pokakaný plíny, na odpor k jídlu, na drobky všude po bytě, na neustálý zvuk pračky, na otisknutý a počmáraný zdi, na poházený oblečení ze skříně atd.
Na co jsem si ale zatím nezvykla a asi nikdy nezvyknu jsou její výkyvy nálad a období vzdoru. Nevím, jak tohle probíhá u jiných dětí, ale pevně doufám, že v tom nejsem sama.
Typický příklad:
Je úterý večer, čas večeře. K jídlu zeleninová polévka (nic špatnýho). Jedna lžička, druhá lžička..
A ke třetí lžičce se už nedostane, protože začne scéna, že jako nechce sedět na židli. OK. Tak protože jsem shovívavá, nechám jí u toho jídla stát (ona spíš teda chce chodit). Bohužel ke třetí lžičce stále nedošlo. Našla pomeranč.
Tak ji jako hodná matka vysvětlím, že až spapá polívčičku, může si ještě dát pomeranč. V tu chvíli do něj začne dloubat, kousat a kdoví co ještě. Pokusím se tedy znovu o vysvětlení, že až po večeři. Ach, svitlo asi na lepší chvilku, protože v tu chvíli se ke mě rozeběhne (doufala jsem, že s úmyslem dojíst tu polívku) a ejhle, prostě mi jednu ubalí!
A já tam sedím a čumim, co si ta malá potvůrka ke mě dovolila. Ačkoliv to (budu upřímná) bylo dost komický, udržela jsem smích (i pláč, byla to fakt rána) a skoro s klidným hlasem ji seřvala, že tohle si ke mě dovolit nesmí.
Tak ji jako hodná matka vysvětlím, že až spapá polívčičku, může si ještě dát pomeranč. V tu chvíli do něj začne dloubat, kousat a kdoví co ještě. Pokusím se tedy znovu o vysvětlení, že až po večeři. Ach, svitlo asi na lepší chvilku, protože v tu chvíli se ke mě rozeběhne (doufala jsem, že s úmyslem dojíst tu polívku) a ejhle, prostě mi jednu ubalí!
A já tam sedím a čumim, co si ta malá potvůrka ke mě dovolila. Ačkoliv to (budu upřímná) bylo dost komický, udržela jsem smích (i pláč, byla to fakt rána) a skoro s klidným hlasem ji seřvala, že tohle si ke mě dovolit nesmí.
Jenže, je vůbec možné tohle vysvětlit tak malýmu dítěti?! Kdy je ten správný čas na zvýšení hlasu nebo plácnutí přes prsty? Dokážu to vůbec? Jak dlouho budu muset snášet tyhle rádoby "facky"?!
Každopádně polívku nakonec snědla bez dalších eskapád a s klidem šla potom spát. Další dny se víceméně potýkám s tím stejným (už tedy bez facek). Pár lžiček a konec. Občas mi ještě projde jídlo, který si může jíst sama (což by chtěla všechno). Je podle mě hrozně šikovná a inteligentní. A asi moc dobře ví, jak na nás.
No co, co se naučí od nás...
My se učíme od ní...
Hezký slunečný den,
Terez
Žádné komentáře:
Okomentovat